Sebevědomá žena?
V kostce · Co si z článku odnést
- Skutečné sebevědomí nevzniká z dokonalého vzhledu ani z výkonu pro okolí, ale ze sebe-vědomí – ze schopnosti zastavit se a vnímat, co vám samotné dělá dobře.
- Role „hodné a pokorné“ ženy, která své potřeby pořád odsouvá na poslední místo, není ctnost, ale naučený vzorec, který můžete postupně opouštět.
- Malé každodenní chvíle péče o vlastní tělo a radost nejsou sobectví; právě díky nim zůstáváte pevná v sobě a dokážete pak s lehkostí dávat i přijímat ve vztazích.
A co to jako znamená, že?
Každej si pod tím pojmem něco představí -mně se třeba vybaví ta reklama na Mattoni – obraz ladně kráčející krásky s dlouhými blond vlasy, skoro nahé, v šatech z vody, která se nebojí ani lva 😀 A vám?
Co nás o sebelásce dokážou naučit děti
Já se teď tím tak nějak zabývám, vlastně aniž by to byl můj záměr. Přivedla mě na to moje dcera – protože já ji vidím, jak se zdobí, jak miluje šaty, jak si ráda lakuje nehty, krémuje se, trhá květiny, tvoří – maluje, stříhá, hrabe se v těstě…často odpočívá, mlsá, udělá si pohodlíčko a hýčká se 🙂 A taky jak je divoká, jak vříská a křičí smíchy, jak tančí a utíká, a taky jak dokáže být vzteklá, fakt nasraná, a jak jsme jí v takový chvíle všichni úplně jedno 😀 Taky je ráda nahatá a svoje tělíčko má očividně ráda a v životě by ji nenapadlo ho nějak posuzovat!
A já jsem vedle ní, čumím na to, a je mi líto, že nedokážu být jako ona. Takovej můj standard je, že ve mně pořád těká jít něco dělat. Mít výsledky. Mít úspěch – jako partnerka, máma, dcera, v kariéře… Prostě ten chlap ve mně, ta výkonová a hodnotící doba, taky ta pilňaska a jedničkářka… Ale díky své dceři to měním. Začala jsem si společně s ní lakovat nehty. Starám se o pleť, víc myslím na to, jak se oblíkám a čím se ozdobím. Taky dost tančím a zpívám – s dětmi nebo sama 🙂 A tak dál…Nejdřív jsem to brala jako takovou hru, zábavu. Ale pak jsem zjistila, jak moc mi to dělá dobře. Jak jsem šťastnější, a ano – i sebevědomější!

Sebevědomí jako vědomí sebe sama
A tak to zas nějak o kus líp chápu. Že to sebevědomí není o tom, jak vypadám nebo co dokážu. Tím se to sebevědomí nebuduje – spíš naopak! Protože to je zaměřeno ven. Ale sebevědomí je přece sebe-vědomí! A abych si byla sebe vědomá, tak se zastavuju, odpočívám, a nedělám věci, abych byla dobrá nebo užitečná, ale ABYCH SE CÍTÍLA DOBŘE. Pak je mi pohodlně se sebou – se svým tělem, se svou myslí… a čím častěji to tak je, tím snadněji se dokážu i ohlídat – ochránit se před útoky zvenčí – městským shonem, nadávajícím chlapem, hnusným počasím, řvoucím děckem…
Prostě si hýčkám svůj vnitřní pokojíček. Svou malou holčičku, co v každé z nás pořád je. Ptejte se, jak často to jen jde – co by té malé holčičce udělalo dobře? Možná kus čokolády, náramek na ruku, nebo se protáhnout, vydýchat, napít se…a pokud nevíte, zkoušejte, a můžete si inspirovat třeba v knížce Magicky ženská, ta se mi líbila.
„Zralost je přechod od podpory okolí k sebepodpoře.“
— Fritz Perls, zakladatel gestalt terapie
Představa sebe samé v podobě malé holky – jakoby našeho miminka v nás – se často používá i v terapii. Protože co si budem – my ženský pořád dáváme a dáváme – jako matky, jako partnerky, jako vykonavatelky pomáhajících profesí. A tak je jednodušší si představit, že opečováváme někoho jinýho než sebe. Dobrej trik, ale vlastně trochu smutnej, ne?
Past hodné holky, která nic nechce
My samy totiž často žijem v takovým tom módu, že nic nechceme, chtít nemáme a nemůžeme? Hrozný, co? Smutný, že to takto cítíme, a i se tak chováme – nepostavíme se za sebe, za svoje potřeby, za svoje pocity, pořád si to nějak v sobě obhajujeme, proč měl přece jen pravdu ten druhej, proč je ten druhej důležitější než já. A i když je nám z toho na nic, tak jedeme dál, asi s nějakým přesvědčením, že to tak správná žena má mít, být pokorná a hodná jak panna Marie.
Ale víte, napadlo mě, že panna Marie musela být vlastě fakt moc a moc sebevědomá ženská. Myslíte, že jí to neposkvrněný početí každej hned zbaštil? Že s tím byl její manžel v pohodě?! Já teda ne. Podle mě prostě byla za děvku. Než se ukázalo, že říká pravdu, musela celou dobu být pevná – a oddaná sobě! Marie neMarie – ať tomu věříte nebo ne – chci tím říct, že prostě za tou představou hodné holky možná není nic konkrétního, že to fakt nedává žádnej smysl. Že se to všecko časem tak nějak překroutilo – v kulturách i v rodinách, ale my to můžem postupně narovnávat.
Ženskost v běžném dni a úcta, která spojuje
Tak prosím, když už na tom světě jsme – buďme spokojené! A ta spokojenost začíná tím, že chci pro sebe jen to dobré a vím, že si to zasloužím. A když mě vytáčí chlap, děti, šéfka a nevím co, můžu jít k sobě. A to je to hezky se oblíct, namasírovat si nohy, zapálit si svíčku… možná jsou tohle dle měřítek dnešního výkonnostního světa blbosti – ale podle mě to jsou ŽENSKOSTI. A tuhle ženskost, tu potřebuje celej svět, a taky ji chtěj všichni normální chlapi! Ne nutně tu ženskou z reklamy na Mattoni. Prostě ženskou, která je se sebou v pohodě. Ženskou, která:
- ví, co jí dělá dobře, a to dělá co nejčastěji
- stará se o svoje tělo, protože ví, že tělo jí vždy dobře napoví a nasměruje
- ví, že krásné věci tu jsou pro to, aby ji samou i svět kolem prozářily, zjemnily, rozveselily
- ráda ze sebe dává, ale taky přijímá a dobíjí baterky, aby v jejím těle i vztazích byla pohoda
- umí se odreagovat – smát se, tančit, blbnout – tím nabírá nejvíc sil a tehdy je taky nejkrásnější
- podporuje další ženy, umí je ocenit, pochválit
- pečuje o své milované a naslouchá jim, přičemž ctí sebe samu a svoje potřeby
- umí žít! A umí jen tak být, a umí tvořit. A umí cítit! Všecko a pořádně. Protože se toho nebojí! …Ví, že to jsou vlny…a pod nimi je klid, moudrost – lehkost bytí, pro mnohé nesnesitelná. Proto taky ne každý ty sebevědomý ženský snese 🙂 I já vlastně nesnáším, když jsou ženský sebevědomější než já. Prostě mě s tím štvou, ale zároveň mě motivujou. A je fajn mít takový kámošky a moct jim to říct. Protože jsme v tom spolu. Ne proti sobě!

Tak. Smrdí to feminismem – ale to je zas to, jak se to překroutilo. Feminismus sám o sobě vlastně znamená úctu k ženě. A to je přece dobrý. Protože bez úcty k ženě není úcta k muži. A jelikož se ženy a muži pořád milujou a milovat se chcou, tak bych byla ráda, abysme se na těch svých cestách ke spokojenosti vzájemně podporovali a přijímali, že to máme hold jinak a není potřeba tomu úplně rozumět 🙂
Zastavení pro vás · Sebereflexe
Tři tiché otázky k zamyšlení
- Kdy jste si naposledy udělala něco čistě pro dobrý pocit v těle, aniž by to muselo být užitečné nebo výkonově hodnotitelné – a jak na to vaše tělo reagovalo?
- Kde v běžném dni automaticky přepínáte do režimu „hodné holky“, která raději ustoupí, než aby se ozvala za své hranice a potřeby?
- Kdybyste právě teď pohlédla na tu malou holčičku v sobě, jakou jednu drobnou pozornost nebo úlevu by od vás dnes potřebovala?
Časté otázky
Jak si najít čas na péči o sebe, když mám jako máma nebo partnerka pocit, že je to sobecké?
Pocit viny bývá u žen často jen hlasem zvyku, že ostatní mají vždy přednost. Zkuste nezačínat velkými plány, ale drobnými pětiminutovými návraty k sobě – teplým nápojem v klidu, protažením nebo chvilkou ticha. Když nejste dlouhodobě vyčerpaná, vrací se vám trpělivost i radost, ze které pak přirozeně těží celá rodina.
Co mám dělat, když vůbec nevím, co mi dělá dobře a co moje „vnitřní holčička“ potřebuje?
Po letech v režimu povinností a výkonu je úplně běžné, že kontakt s vlastními přáními zeslábne. Nemusíte znát odpověď hned – vnímejte ji jako tiché experimentování: všimněte si v průběhu dne, při čem se vám lehce uvolní ramena nebo vykouzlí úsměv, a toho si dopřejte o kousek víc.