O návodech na štěstí
V kostce · Co si z článku odnést
- Seberozvojové knihy a podcasty dokážou inspirovat, ale samy o sobě nestačí – stejně důležité jako recept je i to, kdo ho čte a v jakém životním rozpoložení se zrovna nachází.
- Skutečná změna nezačíná tlakem na výkon ani pozitivními hesly, ale laskavým přijetím toho, jak se teď a tady doopravdy máte.
- Univerzální návod na štěstí neexistuje; každou radu je potřeba nejprve přiložit ke svému vlastnímu prožívání a ověřit, jestli zrovna teď sedí na váš život.
Taky čtete seberozvojový knihy, posloucháte podcasty, možná i sem tam zajdete na nějakou přednášku nebo kurz? Já taky! A je fajn, že to dneska máme k dispozici. Naši rodiče to neměli. Je to svým způsobem fakt luxus, že si na to děláme prostor, a že to společností začalo být vnímaný jako nějaká hodnota – posouvat se vnitřně, nějak se rozvíjet, zlepšovat, hledat odpovědi na otázky kolem duševního zdraví, spokojenosti, výchovy, vztahů a tak.
ALE
Může se z toho stát i dost velký prokletí: sebemrskačství namísto seberozletu, věčný hledání a teoretizování namísto praktického žití, přílišná křeč a snaha o něco namísto spontaneity, přirozenosti. Je to prostě zrádný – tak si k tomu pojďme říct něco víc.
Jedna věc je recept, druhá jsou vaše ingredience
Obecně tomu říkám návody. A jsem si vědomá toho, že i moje vlastní články těma návodama občas smrdí. Takže i proto mám tu potřebu dnes napsat, že návod je jedna věc, ale druhá, důležitější věc je, KDO a ZA JAKÝCH OKOLNOSTÍ ten návod čte.
Moudře a srozumitelně o tom mluví psycholog Adam Suchý v tomto podcastu: „jedna věc je recept, druhá jsou ingredience“. Pusťte si to.
Všecky ty rady a doporučení a moudra nás můžou inspirovat, obohatit. Ale taky nás můžou frustrovat, když cítíme, že na to nemáme, nebo že tomu nerozumíme. Taky nás můžou strašně nasrat, třeba když víme, že momentálně řešíme úplně jiný, možná daleko větší, základnější problémy, nebo když nám připomenou někoho, kdo je v něčem (například v trendy radě „být sám sebou“) tak extrémní, že to prostě nemůžeme považovat za správný.
Nejdřív přijetí, až pak změna: váš výchozí bod tady a teď
Každý nějakej jsme a někde jsme. A to je to podstatný. Náš výchozí bod. To je bod, ze kterýho se můžeme odpíchnout. Nejsem to já včera, ani já zítra, ale já tady a teď – moje současná životní situace, moje aktuální schopnosti a možnosti fyzický, psychický, osobnostní, intelektový, emocionální a další.
Hodně často, když vstoupíte do psychoterapie, dřív, než se učíte něco měnit, učíte se hlavně přijímat. Že takhle to mám. Že tady teď jsem. Že to je OUKEJ.

Může to konkrétně znamenat třeba přiznat si, že mám brutální výčitky kvůli svým činům z minulosti, který jako šedá eminence stále řídí můj život. Nebo jsem vnitřně strašně nejistá a viním z toho svoje rodiče. Nebo nedokážu nic dělat pro svůj partnerský vztah, protože se na svou partnerku vlastně šíleně zlobím. Nebo že strašně nesnáším, jak vypadám, přestože mi všichni říkají, že jsem krásná. Nebo mě tak moc vyčerpává život, že bych radši vůbec nebyl. A tak dál. Au au au.
Když jsem v takovýchto bolestech, nějaký pozitivní tipy mi nejen nepomůžou, naopak mi můžou ještě přitížit. V takových situacích prostě řeším to, co ve mně JE, ne to, co má být nebo by bylo hezký. A s tím, co je, JSEM V KONTAKTU. Cítím. Vnímám. Poslouchám tělo. Je to vlastně jednoduchej princip: Když mám hlad, potřebuju jídlo. Když mám strach, potřebuju bezpečí.
„Zkusme si položit otázku, jestli je zrovna tahle rada pokličkou, která pasuje na můj hrnec. A jestli ten můj hrnec zrovna teď tuhle pokličku potřebuje.“
— Mgr. et Mgr. Kateřina Hamerníková
Pasuje tahle poklička právě teď na váš hrnec?
V jakým jste teď období vy? Co teď prožíváte? Co v tuto chvíli nejvíc potřebujete?
Možná to je klid. Nebo se dobře vyspat. Nebo s někým jen tak být. Anebo se kopnout do prdele pomocí nějakýho toho návodu. Tohle já nevím. Tohle nikdo jinej než vy ani vědět nemůže, maximálně vám to může pomoci zjistit.
Protože to, klasicky, zní jednoduše a dělá se to těžce. Neustále se vracet do sebe, do svého prožívání, chce vůli, trénink, dělat si na to čas, dát tomu důležitost, postavit se tomu čelem.
Ale jde to. Zkoušejme to. A k tomu klidně čtěme i ty (další :-D) návody.

Akorát je vždycky zkusme spojit se sebou. Zkusme si položit otázku, jestli je zrovna tahle rada pokličkou, která pasuje na můj hrnec. A jestli ten můj hrnec zrovna teď tuhle pokličku potřebuje.
Takže za mě návody ano. Někdy a nějak 🙂 Univerzální NE. Ty prostě neexistujou. A je to tak dobře. Kdyby každá poklička seděla na každej hrnec, znamenalo by to, že jsme všichni stejní. A to by byl hrozně smutnej a nudnej svět. 🙂
Zastavení pro vás · Sebereflexe
Tři tiché otázky k zamyšlení
- Kdybyste na chvíli odložili všechny představy o tom, jací ‚byste měli být‘, jak se právě teď v těle cítíte – takoví, jací doopravdy jste?
- Která dobře míněná rada z knih nebo okolí ve vás v poslední době vyvolala spíš tlak a pocit selhání než úlevu?
- Co teď ve vašem aktuálním životním období potřebujete úplně nejvíc – klid a odpočinek, blízkost druhého, nebo jemné postrčení vpřed?
Časté otázky
Proč mě seberozvojové rady někdy spíš zlobí nebo vyčerpávají, místo aby mi pomohly?
Každé doporučení vzniká pro určitou situaci a míru sil. Pokud zrovna prožíváte bolest, hlubokou únavu nebo řešíte základní potřebu bezpečí, mohou univerzální tipy působit jako tlak navíc a vyvolat oprávněný vztek či pocit selhání. Neznamená to, že s vámi něco není v pořádku – jen že vaše tělo a psychika zrovna potřebují přijetí a oporu, ne další úkol.
Jak se v praxi pozná, jestli daná rada ‚pasuje na můj hrnec‘?
Zkuste se po přečtení rady na chvilku zastavit a vnímat reakci svého těla. Přináší vám představa takového kroku lehkost, zvědavost a zdravé povzbuzení, nebo se vám sevře žaludek a objeví se křečovité ‚musím‘? Právě vnitřní kontakt s vlastními pocity a aktuální kapacitou je spolehlivějším kompasem než sebechytřejší návod.