Sebepřijetí a emoce Publikováno · Aktualizováno · 6 min čtení

O Sladkobolu

Ilustrační fotografie k článku: O Sladkobolu

V kostce · Co si z článku odnést

  • Sladkobol je směs touhy, smutku, něhy a živosti – paradoxně právě v těchto smíšených chvílích cítíme život nejhlouběji.
  • Tlak na neustálý ‚americký úsměv‘ nás od podobných stavů odhání, přestože přijatý smutek a stesk bývají mocným zdrojem tvořivosti, soucitu i vnitřní pravdivosti.
  • Místo útěku do rozumu nebo rychlého rozptýlení pomáhá s bolavým dojetím chvíli zůstat – prožít ho a nechat ho projít.

No není to krásný slovo? Slakobol? Překladatelům to muselo dát zabrat. Jmenuje se tak knížka od Susan Cain. Angličtina to má jednodušší – Bittersweet – ale to jaksi není úplně ono. To krásný český slovo přesně vystihuje, o čem dnes chci psát. A trochu tu knížku teda vykradnu. Protože jsem z hloubi duše přesvědčená, že o tomto se musí mluvit. 

O tom, že ty nejintenzivnější chvíle v životě jsou SLADKOBOLNÉ. Ten BOL dělají ty smíchaný pocity…touha, smutek, láska, něha, zármutek … a to SLADKÝ je ta živost, ta intenzita, to bolení srdce, který vnímáme úplně vším, co máme.  

No, je šíleně těžký to dát do slov. 

Ale určitě to znáte. 

Esence sladkobolu je TO NĚCO, proč brečíme u filmů, pro co se rádi ztrácíme do svých snů, proč se dojímáme nad vláskama svých dětí nebo nad vráskama těch nejstarších, proč se nám tají dech u nádherné skladby nebo obrazu, proč tak šíleně toužíme po někom, do koho jsme zamilovaný, proč tak hluboce teskníme po někom, koho jsme ztratili. 

Tři tváře sladkobolu: proč ho nejde naplánovat a k čemu nás zve

Mě na tom fascinují tři aspekty: 

  1. Nejde to naplánovat, a nejde to podchytit. Prostě PIC. A najednou vás to zaplaví. Někdy máme tendenci něco hodně chtít a jít za tím, všecko si plánovat a strukturovat. Ale ty kouzelný sladkoboly, ty prostě přijdou jako dárek z nebe. A my je často nechcem! Fuj fuj, co to je, tohle nemůžu kontrolovat, tohle je MOC, no tak radši uteču. A nebo to naopak přehecuju do nějaké akce. Prostě hlavně ať je to už pryč ! Ale ono vás to stejně dožene. 🙂  
  2. Není to jen pozitivní stav! Je tam i ten BOL. A často je tam mnohem víc toho smutnýho, co nás zasáhne, než toho radostnýho – radost je tak nějak plytčí. A dneska jsme hrozně orientovaný na ten american smile, chceme, aby všecko bylo veselý a v pohodě. A je fakt úleva si uvědomit, že ty nejskutečnější, nejhlubší prožitky nejsou ty veselý, ale právě ty sladkobolný. Tak třeba: víte, jak bolí porod? Kurva moc. Větší fyzickou bolest jsem nezažila a chvílemi jsem si říkala, že umřu. A přesto – tedy spíš PRÁVĚ PROTO je to jeden z nejkrásnějších zážitků. A co třeba zlomený srdce? Nebo neopětovaná láska? Jaký u vás vyvolávají vzpomínky? Cítíte TO? Tak to je ono. Tohle nakonec obsahují ty vzpomínky, ze kterých si skládáme svoje životní puzzle, a ke kterým se budeme na konci našich dní vracet, v duchu si je prohlížet a dojímat se nad tím, jak ten život stál za to. 
  3. Když jsme zrovna v té hodně bolavé fázi, tak to samozřejmě může být dost na hovno. Je to prostě síla. Často je těžký fungovat. Pracovat. Plánovat. Tenhle náš mód je hold vyplej. Ale co je zaplý na sto procent je prožívání, je to vnitřní gejzír, je to síla jako hrom. No a ta chce ven. Takže brečíme, křičíme, vypovídáme to kámošce do sluchátka. Ale taky možná zpíváme spolu s těma srdceryvnýma písničkama, nebo popíšem desítky stran deníku, nebo vyplivnem básničku, namalujem obraz, zahrajem si po sto letech na kytaru. Protože tím vším to leze ven a dělá nám to dobře. Ve sladkobolu je šíleně moc kreativity. No schválně, jaká písnička vás víc zasáhne? Hallelujah  nebo Wanna be? Dobrý jsou obě. Ale srdce cítíte jen u jedné z nich, že? (tedy pokud jste neměli první rande na diskošce a hráli zrovna Spice Girls :-D) A přesně tímhle způsobem vzniká umění. A přesně proto jsou umělci často rozervaný duše. 

Takže tak. Líp to popsat neumím. Přečtěte si tu knihu. 

„Čím hlouběji se vrývá žal do vašeho nitra, tím více můžete pojmout radosti.“

— Chalíl Džibrán

Umění zůstávat s tím, co bolí – protože nežijeme jen pro hlavu

A pak praktikujte: ZŮSTÁVEJTE S TÍM. Neutíkejte od těch bolestí v sobě. Oni chtěj ven. Já je měla naposled včera. A tak jsem je přivítala. Koukala jsem na měsíc a poslouchala operu. A brečela. A pak jsem na sebe byla tak uvolněně pyšná, protože jsem si to jakožto vzorná holka dopřála a dovolila. A ve výsledku co celý bylo fakt krásný.

Jo a ještě něco. 

Důležitýho. 

Možná někoho napadá, k čemu to teda je? Vždyť to zní strašně trpitelsky. Proč si v tom rochňat, stejně nic nevyřeším. Proč se trápit něčím, co nemůžu změnit. 

No. Právě. 🙂 

Protože tohleto je hlava.

Ale nikdo z nás nežijem pro hlavu. 

Všichni žijem pro lásku. 

A ta prostě byla, je a bude SLADKOBOLNÁ. 

Zastavení pro vás · Sebereflexe

Tři tiché otázky k zamyšlení

  1. Kdy jste naposledy pocítili jemný smutek nebo dojetí, které jste si dovolili nezahánět – a kde v těle jste ten pocit nejzřetelněji vnímali?
  2. Jaké tvořivé nebo tiché způsoby – hudba, chůze, psaní či pláč – pomáhají vašim hlubokým pocitům projít ven, když je hlava neumí vyřešit?
  3. Co by se stalo, kdybyste na pocity stesku či melancholie dnes nemuseli hledat rychlé řešení, ale jen byste s nimi chvíli v klidu pobyli?

Časté otázky

Není ‚zůstávat s bolestí‘ jen zbytečné utápění se ve smutku?

Je velký rozdíl mezi vědomým prožitím emoce a nekonečným přemíláním starostí v hlavě. Když smutku nebo dojetí dáte na chvíli bezpečný prostor, tělesné napětí se uvolní a emoce může přirozeně odeznít či se proměnit v klid a tvořivost – zatímco potlačovaná bolest se vrací v podobě únavy nebo otupělosti.

Jak poznám rozdíl mezi přirozeným sladkobolem a depresí, která už potřebuje péči odborníka?

Sladkobol je živý, proměnlivý stav – i když v sobě nese smutek či touhu, stále cítíte propojení se světem, dojetí nad krásou nebo láskou a po vlně emocí přichází úleva. Pokud ale dlouhodobě převládá jen prázdnota, ztráta chuti do života, neschopnost radovat se z čehokoli a potíže fungovat v běžném dni, je určitě na místě vyhledat psychologa nebo lékaře.