Sebepřijetí a emoce Publikováno · Aktualizováno · 10 min čtení

O ženské kráse

Ilustrační fotografie k článku: O ženské kráse

V kostce · Co si z článku odnést

  • Nejistota ohledně vlastního vzhledu provází většinu žen už od dospívání, ale skutečná krása není neměnný tělesný stav – je to pocit, jak je vám ve vlastním těle.
  • Smíření s tělem neznamená rezignaci, nýbrž laskavé rozlišování mezi tím, co stojí za jemnou péči, a tím, s čím je dobré uzavřít mír.
  • Když si samy dopřejeme drobnou péči všemi smysly a dokážeme se s ostatními ženami navzájem podpořit místo srovnávání, promění se i náš pohled do zrcadla.

Jójó, krása. Všichni ji chcem. Jen co se nám, dosud malým bezstarostným holčičkám začnou objevovat prsa, začínáme to řešit. Najednou se tělo nějak divně mění, máme divný pocity, koukáme na sebe, koukáme na další holky. 

A je to úplně přirozený, že v období dospívání se svou krásou intenzivně zabýváme. Zabýváme se totiž celkově tím, kdo jsme, kdo chceme být, jak nás vidí ostatní, co si o nás ostatní myslí. 

Blbý je, když z toho je těžký vyrůst. 

A ruku na srdce – která žena je totálně, stoprocentně smířená se svým vzhledem? 

Takže jo. Je to naše téma. Často bolavý, často tajný, citlivý. Čili téma přesně pro mě 🙂 

Tak já vám sem dám moje fotky z rána, bez líčení (samozřejmě jen ty, co se mi líbí, proč bysme někde vystavovali ty, co se nám lelíbí, že?! 🙂 )

Ale taky vám povím, jak jsem tohle měla já. A chci vás tím inspirovat k tomu se nad tím zamyslet sami u sebe, vidět, kam jste se od dob dospívání s tématem vlastní krásy posunuli, nebo možná neposunuli, a kam se posunout chcete… protože to se může dít tak, že si prostě věci nejprv uvědomíme, nalejem si čistýho vína, a pak teprv začíná každodenní malinká, ale důsledná práce, o které bude řeč níže. 

Můj příběh s tělem: od křiklavé podprsenky po stříbrné vlasy

Takže já: 

Dospívala jsem pomalu. Jednou mi spolužák (ten nejvíc hezkej a cool ze třídy) řekl, že mám lopatky větší než prsa. Na to samozřejmě už nikdy nezapomenu. Taky na to, jak jsem si pak běžela koupit svou první vyztuženou podprsenku, která obsahovala způlky moje prsa, z půlky vzduch 🙂 Měla křiklavě oranžovou barvu a byla ve slevě. Tak to asi začalo. 

Pak se přidalo to, že všechny holky ve třídě už menstruovaly. A jasně že zpětně si můžu říct, super, měla jsi aspoň dál pohodu. Ale v tom věku? Pohodu? Víte, jak jsem se cítila? A jak mi to taky některý holky, který jsem považovala za kámošky, předhazovaly? 

A pak další level – akné! Bože, jak já se natrápila. Šíleně. Sebevědomí na bodu mrazu. Když si na to vzpomenu, tak to pořád trochu bolí, takže je těžký o tom psát. A doteď se mi nějakej ten beďar udělá, a já děkuji Bohu, že třeba jen jeden nebo tři. Prosím, hlavně už nikdy celej obličej!

A tlustá jsem taky byla, třeba když jsem začala brát hormonální antikoncepci. Akné zmizelo, kila přibývala. Sebevědomí dále ubývalo. 

Po dlouhých letech jsem prášky vysadila. Nejdřív mi celý nohy zmodraly (každý ví, že je na letáku k hormonální antikoncepci napsaný zvýšený riziko trombózy, ale co dělá s cévami, jsem pochopila až v tu chvíli). Pak jsem se rozešla s klukem (víme, že při užívání HA si vybíráme jiný chlapy než bez ní) a měla mnohem lepší náladu (protože i to dělá HA – zvyšuje riziko depresí a úzkostí). A zas se mi vrátilo akné. Ale já byla dál vesměs veselá a rozevlátá, akorát jsem dalších pár let čekala, než se mi vzpamatuje menstruační cyklus. 

Vzpamatoval. A teď mám dvě děcka. Kdo je má taky, tak to zná – prsa už nejsou na svým místě, tělo se  jaksi záhadně celý rozplizne, začnou se na něm objevovat jizvičky, ďolíky, žilky, modřinky. A přidávají se další věci. Vousky na bradě, stříbrný vlasy. Křečáky. Vrásky. 

Krása není stav, ale pocit: jak si ji pěstovat v běžném dni

A jaký je váš příběh?

Ať už je jakýkoli, milé ženy, VŠECHNY MÁME DVĚ MOŽNOSTI:

BUĎ SE TÍM TRÁPIT.

NEBO SE TÍM NETRÁPIT.

A mě se čím dál líp, možná je to právě i tím stárnutím, daří ta druhá možnost. Ale není to jen tak. Je to i práce, která vyžaduje nejen vhodný nastavení mysli, ale i nějakou tu akci, konkrétní činy: 

Tady jsou ty moje: 

  • Cvičím. Po svým, na pohodu, a ne pro žádný cíl! Jde o ten PROCES. Je mi v tom dobře, uvolním se, vypnu hlavu, mám pak víc energie a lepší náladu. A nedělám to pravidelně. Cokoli pravidelného je pro mě, svobodomila, otravný a svazující. Ale dělám to často, protože se těším na ten POCIT, a když se mi nechce ho získat cvičením, tak třeba procházkou místo tramvaje, nebo aspoň protáhnutím a masáží noh během válení u filmu…:-)
  • Pečuju o sebe – i když mi to není moc vlastní. Tohle mě naučila dcera i moje zdobivé kámošky. Dřív jsem to moc neřešila, vrchol mojí péče bylo dát si řasenku. No a teď si už i nalakuju nehty, dám pleťovou masku, dokonce někdy jdu i na kosmetiku 😀 Pro někoho běžná rutina, pro mě ale něco, co jsem se prostě vědomě naučila a zjistila, že mi to dělá dobře a cítím se díky tomu spokojenější a krásnější. Prostě proto, že pečuju o sebe, a ne furt jen o jiný lidi nebo procesy nebo věci. 
  • Jsem na sebe hodná. Laskavá k sobě. No a co, že jsem zrovna snědla tabulku čokolády. Pomohlo mi to na aktuální splín. Vždyť i to je požitek a prožitek – čili i tím o sebe pečuju. No a co že si ty nový lodičky vezmu ven tak jednou, dvakrát za rok, plus na nich moc neumím chodit…můžu se v nich promenádovat doma po chodbě a mít ten super střevíčkovej pocit. Navíc, sakra, ty by měla každá ženská mít, no ne?
  • Zjistila jsem si, co sluší mé postavě. Móda se furt mění, ale proporce našich postav až tolik ne. A fakt to udělá  zázraky, když zjistíte, co a jak nosit, aby se nějaká část vašeho těla zvýraznila, jaká se naopak trošku opticky upozadila (já třeba upozaďuju široký boky – a zároveň jsem za ně ráda, protože bez své široké pánve nevím, jak bych porodila ty čtyřkilový mimina!). Jo a barvy! Barvy jsou život. V barvách moc teda ty rady neposlouchám – doteď nevím, jakej jsem ten typ (podzim, léto atd.), ale prostě obleču barvu a vidím a cítím – buď je to dobrý, nebo to je blbý. Ale pokud pro to čuch nemáte, vemte někoho, kdo ho má, a udělejte si spolu módní zkoušečku. Jsou na to i vyloženě odbornice, Třeba Táňa Havlíčková, kterou znaly už i naše mámy a mají od ní doma knížky – asi proto ji mám ráda.
  • Rozlišuju, s čím je potřeba se smířit a s čím se dá něco dělat. Tak třeba křečáky, ty asi prostě zůstanou mými společnicemi už napořád – friends forever 🙂 Chloupky (= daň za hustý vlasy) se dají vytrhat, na akné jsou horší a lepší triky – často to chce trochu víc studia a kritického myšlení, aby člověk neutrácel za blbosti, tipy jak se starat o pleť najdete třeba zde. Svoje divoký vlasy už se nesnažím usměrnit, místo ničení žehličkou je nechávám točit se jak chtěj a u toho je vyživuju. Naučily mě to tady.
  • Krása není jen o očích, ale o všech smyslech – krása je v chutích, v hudbě nebo tónu hlasu, v dotecích. To je asi ono, když se někdy říká o ženské, že je SMYSLNÁ. Prostě to z ní jde cítit, že si dokáže užívat všeho, co nám příroda nabízí (pokud to někoho napadlo, tak ne, zdaleka tím nemyslím jen sex).
  • A to nejdůležitější na závěr: Zjistila jsem, že KRÁSA NENÍ STAV, ALE POCIT. Prostě pokud pro sebe děláte tyto nebo jiný věci, tak se krásně cítíte. Krása prostě není jen něco, co vidíme. Krása jde cítit. Pokud jste spokojená (ne nutně veselá! – já tomu říkám, mít důvěru v proces – čili být v pohodě i s nasraností, smutkem atd.) , je vám dobře v těle, jste upravená tak, že se vám to líbí – tak to je ono. JSTE KRÁSNÁ a takto působíte i na ostatní. Fakt. 

„Krása prostě není jen něco, co vidíme. Krása jde cítit.“

— Mgr. et Mgr. Kateřina Hamerníková

Podporujme se navzájem: tři malé úkoly pro vás

Tolik ode mě. Seznam by mohl být delší, ale nejlíp bude, když budeme mít každá svůj vlastní (kdo chce, berte to jako úkol č.1)

Jo a ještě, prosím, ženy, PODPORUJME SE NAVZÁJEM. Jasně že to někdy v hlavě jede – že se srovnáváme, nebo si i závidíme, nepřejeme – a tak oukej, je to tam, přijmu to, ale pustím to zas z hlavy ven. Protože to žádné z nás na kráse nepřidá, naopak!

Takže, úkol č.2, až potkáte krásnou ženskou, prosím, řekněte jí, že jí to sluší! Uvidíte, jak se rozzáří… a s ní i vy! 

A už fakt poslední odstavec  – možná nadbytečnej, ale vhodnej pro pochybovače, jakým byla nedávno moje kámoška s větou „Nó tobě se to říká, když ty prostě jsi hezká.“ Na to se dá říct jen „Dík! Ty taky!“.

Ví se, že ty nejhezčí holky (podle současných měřítek krásy, který jsou v různých dobách a kulturách naprosto odlišný) jsou velice často ty, co si připadají nejškaredší – protože to třeba moc řešej, nejsou nikdy spokojený, neuměj stárnout, neuměj se mít rády, atd atd.  A potkali jste někdy naopak ženu, třeba starší, tlustší, křivonohou nebo křivonosou… jak se nese, jak vypadá jistě, jak jí to sluší a vyzařuje z ní prostě něco, co vás přitahuje? Jestli ne, běžte se podívat na paní v obchůdku se spodním prádlem v Olomouci (to je další dobrej trik, zejména pro matky na mateřské: když nosíte furt jen domácí trika, pokydaný od dětských příkrmů, zkuste, co to s vámi udělá, když si pod něj vezmete krásný prádlo!). Tu paní já prostě žeru. Je to matka čtyř dětí, je jí šedesát minimálně, rozhodně není štíhlá, ale je fakt moc krásná (a ano, samozřejmě, že to prádýlko, co tam prodává, i to odvážný, zná na vlastní kůži 🙂 )  

Tak. Úkol č. 3: ještě dnes na sebe hoďte něco, v čem se cítíte krásně, stoupněte si před zrcadlo, a vystřihněte sami sobě tu největší poklonu! Jak se vám říká? A jak se vám poslouchá? Jasně – zněla by líp od někoho jiného, ale jak říkám – to začne přicházet nejvíc až tehdy, když se začneme líbit sami sobě!

Pac a pusu.

Zastavení pro vás · Sebereflexe

Tři tiché otázky k zamyšlení

  1. Kterou část svého těla dnes nejčastěji hodnotíte kritikou – a co by se změnilo, kdybyste jí poděkovali za všechno, co pro vás denně nese?
  2. Po jakém drobném dotyku, pohybu nebo smyslovém požitku by se vám dnes ve vlastním těle dýchalo o něco volněji a laskavěji?
  3. Jaký cizí soud z minulosti si možná dodnes nosíte pod kůží – a co byste teď sami sobě před zrcadlem potřebovali říct vlastním hlasem?

Časté otázky

Jak se přestat srovnávat s okolím a přijmout své tělo, když se mi na něm řada věcí nelíbí?

Sebepřijetí nezačíná tím, že se přinutíte milovat každou nedokonalost přes noc. Pomáhá posunout pozornost od toho, jak tělo vypadá na fotce, k tomu, jak se v něm cítíte tady a teď – dopřát mu pohyb pro radost, pohodlné a slušivé oblečení i obyčejnou laskavost. Čím víc o sebe pečujete proto, abyste se cítila dobře, tím tišší bývá i vnitřní kritik.

Co když mám pocit, že péče o sebe je na mateřské nebo při velkém vytížení zbytečný luxus?

Právě v obdobích, kdy pečujete hlavně o druhé, se kontakt s vlastním tělem snadno vytrácí. Nejde o velké rituály ani hodiny v salonu – někdy stačí pětiminutové protažení, oblíbený krém, hezké prádlo pod obyčejným tričkem nebo krátká chvíle jen pro sebe. I taková drobnost vysílá jasný signál: i já jsem v tomto dni důležitá.