O Jenůfě…aneb když mateřské těžkosti zůstávají nepochopeny.
V kostce · Co si z článku odnést
- Mateřská psychická zátěž, úzkost či vyčerpání nejsou osobním selháním ani nevděkem – podle dat se týkají každé páté ženy.
- Bolest a osamělost v těhotenství i po porodu bývají pro okolí neviditelné, přesto si zaslouží stejné pochopení a péči jako fyzické rány.
- Zdravé zvládání mateřství nestojí na hrdinství o samotě, ale na blízkosti, obyčejné praktické podpoře okolí a odvaze říct si včas o odbornou pomoc.
Až mě to samotnou udivuje, že jsem ještě pořádně nenapsala článek o mateřské psychice. Myslím tím období těhotenství, porodu a raného mateřství, což je období života ženy, potažmo rodiny, který zásadně mění tělo, psychiku i každodenní realitu. A přestože je to už pár let můj denní chleba, protože podporuju ženy- maminky jako psycholožka a jako členka neziskové organizace Úsměv mámy, tak mám stále pocit, že je těžký dát to všecko nějak srozumitelně do slov… a nějak to předat někomu, kdo tohle nezažil.
Příběh Jenůfy a podpora na jevišti
Ale pálí mě to, a cítím skoro až morální povinnost to aspoň zkoušet. A zkoušej to i jinde. Dokonce i v divadle! Byl to neskutečnej zážitek, stát najednou na podiu Moravského divadla v roli jedné z žen, podporujících Jenůfu – hlavní hrdinku stejnojmenné opery. A že si tu podporu zasloužila.
Povím vám ve zkratce její příběh:

Její milovanej – Štéva, je okouzlující, ale do větru. Udělá jí dítě, ale vadí mu šrám na její tváři, který jí udělal jinej, Laco, kterej ji chtěl, a asi myslel, že její srdce získá násilím. Kostelnička, náhradní matka Jenůfy, se snaží Štévu přivést k zodpovědnosti, i když se to v něm pere, odmítá, a opouští Jenůfu i se svým synkem pojmenovaným po něm na dobro. Jenůfa, se ocitá v izolaci sama s dítětem, bolavá po porodu, bez vyhlídek do budoucna, ukrývající se po celé těhotenství u kostelničky, aby si netrhla ostudu. Co s ní? Co s tím? Samoživitelky v 19. století by nepřežily. A tak kostelnička, z mateřské lásky k Jenůfe, se nakonec, bez vědomí Jenůfy, zbavuje dítěte, aby si ji Laco vzal za ženu. Dítě umírá, zbývá prázdná náruč a šrámy na těle i na duši – od Štévy, Laca, kostelničky, od společnosti, od porodu, od smrti.
Křehkost, samota a nepřenosná bolest
Když vynecháme to dobový, je to silný a nadčasový příběh o ženství a o mateřství.
- O tom, jak je žena v těhotenství a po porodu křehká a zranitelná, a zároveň musí být silnější než kdy dřív.
- O tom, jak se místo podpory propadá do osamělosti a bezradnosti – často tiché, izolované od světa.
- O ztrátě – dítěte, podpory milovaných, svobodné volby.
- O vztahu matky a dcery, o mateřském pudu, který někdy vede matku dcery, která ale už dávno není dítě, nýbrž už taky máma, k slovům a skutkům, který jsou dělaný z lásky, ale způsobují bolest.
- O bolesti, hlavně o bolesti. Hluboké, ale nevyslovitelné, nepřenositelné.
Co by o mateřské psychice mělo vědět okolí
A je mi moc líto, když slyším v publiku nebo čtu v recenzích, že se to nepřeneslo, že se to nepochopilo. Chápu, že je těžký to zavnímat, když to člověk nezažil. Ale pokoušet se o to jde. A je to nutný. A je jedno, jestli jsme babičky, tchýně, partneři nebo strejdové toho malého stvoření, které prochází ženským lůnem na svět. Vy všichni byste měli vědět, že mateřství prostě není sranda, že to není jen krásný, že to není jen tak samo:

- Že to sakra bolí fyzicky, psychicky.
- Že se ženské změní tělo navždy.
- Že už nikdy nebude rozhodovat jen sama za sebe.
- Že její psychiku začnou přepadat démoni jako je strach, vztek, zoufalství, bezradnost, smutek, prázdnota, apatie, vyčerpání, rezignace a vina.
- Že úzkost, deprese a další závažné psychické potíže, se týkají jedné z pěti žen – matek. Zní to neuvěřitelně, ale je to fakt, ověřený daty.
Prolomit ticho a nabídnout skutečnou oporu
Možná, že vy, co to teď čtete, to nějak poznáváte. Ať už je to příběh váš, vaší ženy, vaší rodiny. Ztráty dítěte, ať už v těhotenství nebo po porodu patří k těm největším bolestem. Takovým, co do srdce udělají kráter, o kterým ale často nikdo neví, nikdo nemluví, tiše tam je dál, někdy celej život. Ztráta dítěte je v naší společnosti až příliš tichý proces. Ale aspoň trochu srozumitelný, protože všichni nějak chápou, že ztráta bolí. Ale získání dítěte – i toho krásného a zdravého, může často bolet taky. Ale běda – říct to nahlas a být za nevděčnou matku!
„To, co je nejosobnější, je současně nejobecnější.“
— Carl R. Rogers, psycholog
Ale jsou tu odvážný ženy, který to všecko nahlas říkají. Ať už je to Veronika Kos Loulová, režisérka Jenůfy, nebo Veronika Kubrichtová, která založila Úsměv mámy. A nejsou to jen Veroniky. Třeba na webu Úsměvu najdete příběhy stovek žen, které se nebojí o tom mluvit.
O tom, že mateřství je krásný, ale taky těžký.
A já bych si přála, aby všechny ty příběhy vytvářely mezi lidmi pochopení a tím i větší blízkost. Protože to je to, co všichni potřebujeme – zvláště pak, když se z ženy stává máma, z muže táta, z dvou lidí rodina.
Běžte na Jenůfu.
Sdílejte Úsměv mámy.
A hlavně podporujte ženy, které miminka čekají, pečují o ně, přicházejí o ně. Uvařte jim vývar. Napusťte jim vanu. Vezměte je do kina. Kupte jim kytku. Obejměte je. Pohlaďte je. Řekněte jim, jak jsou skvělý a že je máte rádi. A nebojte se vyhledat odbornou pomoc tehdy, když tohle nestačí!
Každej z nás má přece mámu. Nebýt mámy, není vás. Na mámách svět stojí a padá. A ony to vědí, proto jsou tak statečný. Někdy až moc, a tak si o tu podporu samy nedokáží říct. Pojďme jim v tom naproti.
Díky!

Zastavení pro vás · Sebereflexe
Tři tiché otázky k zamyšlení
- Když teď čtete o nevyslovené mateřské bolesti a křehkosti, co se v tuto chvíli děje ve vašem těle – kde cítíte napětí, tlak nebo naopak úlevu?
- Co konkrétního byste právě dnes potřebovala od lidí kolem sebe slyšet nebo dostat, kdybyste si dovolila přestat být za každou cenu statečná?
- Pokud jste sama v roli blízkého člověka u těhotné nebo novopečené mámy, jaký drobný praktický krok můžete udělat, abyste jí byla nablízku bez hodnocení a nevyžádaných rad?
Časté otázky
Jak poznám, že běžná poporodní únava nebo smutek už přerůstají v problém, kdy je dobré vyhledat odborníka?
Krátkodobé výkyvy nálad a plačtivost v prvních dnech po porodu (tzv. poporodní blues) jsou běžné a samy odeznívají. Pokud ale úzkost, hluboký smutek, pocity prázdnoty, viny, vyčerpání nebo nezájem o běžný den trvají déle než dva týdny, zhoršují se nebo vám brání v péči o sebe či dítě, je namístě obrátit se na psychologa, psychiatra či organizaci Úsměv mámy – včasná podpora přináší velkou úlevu.
Jak mohu jako partner nebo člen rodiny podpořit maminku, která své těžkosti skrývá?
Nejvíc pomáhá nebagatelizovat její pocity větami typu „to přejde“ nebo „buď ráda, že máte zdravé miminko“, ale nabídnout konkrétní, praktickou pomoc – přinést teplé jídlo, pohlídat dítě, aby se mohla vyspat nebo osprchovat, a zůstat jí lidsky nablízku bez zbytečného poučování. Už samotné uznání, že má na těžké chvíle právo, dokáže prolomit pocit izolace.