Změny, krize a rozhodování Publikováno · 6 min čtení

Zodpovědnost jako odpověď životu

Ilustrační fotografie k článku: Zodpovědnost jako odpověď životu

V kostce · Co si z článku odnést

  • Zodpovědnost neznamená obviňovat se za všechno těžké, co nás potká, ale uvědomit si, jak na danou situaci můžeme odpovědět.
  • Hledání viníků v minulosti nebo v okolnostech bere sílu, protože skutečnou volbu a možnost změny máme vždy jen v přítomném okamžiku.
  • I tam, kde vnější realitu nelze změnit ani z ní odejít, zůstává svoboda prožít svůj smutek či vztek a vědomě si zvolit vlastní vnitřní postoj.

Kde je svoboda, tam musí být zodpovědnost. To je taková přísná, ale důležitá myšlenka. Super, že se dneska můžem rozhodnout v podstatě pro cokoli, že nám nikdo neříká, co máme a musíme. Ale znamená to taky, že když se nějak rozhodnu, tak následky té své volby nesu zase já. Já jsem si vybrala, ať už se jedná o nakoupený boty, naplánovanou dovolenou, nebo o životního partnera, práci, domov… 

Jenže! Když je nám blbě, tak takovýto „můžeš si za to sám“ vůbec nepomáhá, a někdy taky tak úplně neplatí. Co když si zvolím práci, ale vystřídá se v ní šéf, a ten je otřesnej? Co když si vezmu usměvavýho pohodáře, kterej se za pár let promění v největšího morouse světa? Co když si koupím nádhernej byt obklopený zelení, ale denně obcházím psí hovna? Za to si přece sama nemůžu. A rozhodně to není to, co jsem si vybrala – co jsem si myslela, že si vybírám – co jsem očekávala! Tak co s tím? 

Zodpovědnost není trest, ale odpověď

A to je právě to. Že ta svoboda jde ještě o kus dál – a s ní i ta zodpovědnost. Krásně to vysvětlil rakouský psychiatr Viktor Frankl, který vycházel ze slov samotných. „Zodpovědnost“ je odvozená od slova „odpověď“ nebo „odpovídat“ (německy to funguje stejně „die Verantwortung „- „die Antwort“, „antworten“), Říká, že svoboda je v tom, JAK životu odpovídáme. A zodpovědnost je to uvědomění, že v tom máme volbu. 

Vezměme si ty tři příklady:

Na otřesnýho šéfa můžu být naštvaná, stěžovat si, a nic dál nedělat. Ale taky si s ním můžu promluvit o tom, co bych potřebovala. Můžu se zeptat kolegů, jak to vnímají oni – a třeba získám nový informace a uvidím ho zas trochu jinak, nebo nás to společně motivuje k nějaké akci. A nebo prostě změním práci. A nebo…možností je určitě ještě víc, jen je možná nenajdem hned všecky najednou.

Chlap morous, to je větší oříšek, protože jde o partnerský vztah, a tam nikdy není nic tak easy. Ale i tam platí, že mám svobodu. Mluvit s ním, dělat něco se vztahem, dělat něco se sebou, požádat o pomoc někoho kdo nám pomoct může, odejít ze vztahu… 

A ty hovínka? I to se dá řešit 🙂 Někdy třeba i tak, že z toho přestanu dělat tak strááášnej problém. Dá se řešit opravdu všecko. Ale musím hold být aktivní. Musím přestat svádět svoje blbý nálady na okolnosti a na jiný lidi. Je to MOJE nálada. MŮJ život. 

„Člověku lze vzít všechno kromě jediného: poslední z lidských svobod – zvolit si vlastní postoj k daným okolnostem, zvolit si vlastní cestu.“

— Viktor E. Frankl

Minulost nezměníme, v rukou máme své teď

A je to těžký, protože se od přírody bojíme a taky jsme líní. Ale já si myslím, že změnit to přinese mnohem víc, než to nechat jen tak. I když to bolí, i když je to nepříjemný, i když je to ta těžší cesta. Ale život je dar, kterej jsme dostali zadarmo. Ale co s ním dál, je na nás – to je ta naše svoboda, i naše zodpovědnost. Často hledáme viníky svýho neštěstí. Někdy je i nalézáme – typicky v chybách našich rodičů (ty jediný si totiž nevybíráme – i když, kdo ví…:-D). A ano, naši rodiče něco určitě blbě udělali, stejně jako my určitě uděláme něco blbě s našima dětma. Ale je to vlastně jedno. Za mě je to pořád ta stejná, jen trochu rafinovanější výmluva. Protože platí, že to, co mám v každý okamžik ve svých rukou, není moje minulost, ani moje budoucnost, jen to TEĎ. To je ten můj život, moje realita. Takže – jaký je vaše TEĎ? Jestli je blbý, jak to můžete změnit?  

Když situaci změnit nelze, zůstává postoj

Možná se někdo, kdo to teď čte, hodně zlobí. Protože je ve fakt moc bolavý situaci. Možná ho život zrovna zkouší, testuje, co vydrží, co udělá. Život mu klade otázku. Možná hnusnou, těžkou, ale na konci je prostě otazník směrem k danému člověku. Jak mu odpoví? Jak zareaguje? 

A nemluvím o tom, utřít slzy, zatnout zuby, a na sílu se začít usmívat. Někdy to prostě nejde. Někdy se fakt dějí těžký věci a je v pořádku je prožít, proplakat, prozuřit, nebo jen nechat bejt, nabrat dech a sílu. Pocity, myšlenky, prožitky námi potřebují projít, něco nám ukázat, a pak zas můžou odejít. A může to i trvat. A chce to odvahu, nést to a unést to. Některý situace totiž změnit nemůžu. Z některých nemůžu ani odejít. Ale co můžu VŽDYCKY je zvolit si postoj – vybrat si, jak budu situace vnímat: buď se s nima prát, bojovat, odmítat je, vinit druhý, vinit sebe, prostě se v nich plácat a mrskat, a nebo je přijmout. I to je totiž odpověď životu. Prostě mu říct: „tak jo! oukej! tak ty takhle, tak já to beru!“ 🙂 A vzít to na sebe. Vzít to jako výzvu, příležitost, otázku čekající na mou odpověď. A nevzdávat to. Věřit, že život nás má přes to všecko rád, že si přeje, abysme byli spokojení, protože jinak by to celý naše existování přece nedávalo smysl. 

A jestli to ještě pořád zní jako blbost, nebo moc jednoduše či neuvěřitelně – přečtěte si Franklovu knížku A přesto říci životu ano. On o tom totiž nemluvil jen tak. On díky tomu přežil koncentrák. A asi se shodnem, že je jen málo blbějších situací. Takže když to jde v takovéto, proč by to nemělo jít v té vaší?

Zastavení pro vás · Sebereflexe

Tři tiché otázky k zamyšlení

  1. V jaké náročné situaci, kterou teď žijete, cítíte největší bezmoc – a jakou drobnou odpověď v ní přece jen máte ve svých rukou?
  2. Co by se změnilo ve vašem postoji právě teď, kdybyste přestali hledat viníka a zeptali se sami sebe: ‚Co zrovna potřebuji udělat pro své bezpečí nebo klid?‘
  3. Který pocit – třeba vztek, lítost nebo únava – si potřebuje vaším tělem v klidu projít, než se rozhodnete, kudy vykročíte dál?

Časté otázky

Jaký je rozdíl mezi pocitem viny a zdravou zodpovědností?

Vina se obrací do minulosti a vede k sebeobviňování větami typu ‚je to moje chyba‘. Zodpovědnost se naopak dívá do přítomnosti a otevírá prostor pro aktivní volbu – ptá se, jak teď mohu pečovat o sebe a co s danou realitou udělám dál.

Znamená přijetí těžké situace, že musím potlačit vztek nebo pláč?

Rozhodně ne. Přijetí není vynucený úsměv ani rezignace. Emoce jako smutek, strach nebo vztek potřebují nejprve bezpečně projít a být vyslyšeny – teprve potom je možné zvolit si k situaci vědomý, svobodný postoj.