O změnách a těžkých chvílích. Aneb co můžu dělat se sebou, když život míchá kartama.

Změna je život. Nikdy dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Člověk míní, život mění. Takových pořekadel je hodně. Všechny vedou k faktu, že cokoli žijem, je pomíjivý. Což může být dobrý, stejně jako špatný. Záleží, na jakým místě v životě zrovna jsme. Líbí se mi se mi ještě jedno moudro, co je k tématu. Říká, že největší jistota v životě je, že život skončí, a největší nejistota v životě je, že nevíme, kdy to bude. 

Mít tohle na paměti se vyplácí. Učí nás to být víc tady a teď, vést život s větší odvahou a svobodou, a taky s větší zodpovědností ve smyslu, že co (ne)udělám teď, už dost možná nepůjde změnit, protože nikde není napsaný, jak a jestli život půjde dál. Mně to „memento mori“ připadá děsivě krásný. Je v tom lehkost i tíha. A dalo by se o tom filozofovat hodiny. 

Já chci ale dnes mluvit o změnách. O naší flexibilitě, o naší schopnosti se adaptovat, přeskládávat svoje vnitřní fungování, o naší otevřenosti vůči tomu, co po nás život chce, a vlastní aktivitě vůči tomu, co mi chcem vlastně od života. 

Už Darwin věděl, že přežije ten nejsilnější – a to je ten, co se nejlíp dokáže přizpůsobit výzvám prostředí. A platí to furt: životní blaho se zásadně odvíjí od toho, jak jsme schopni se vyrovnávat se změnami, jak na ně reagujeme, jak se chováme tehdy, když jsme v ohrožení nebo v nějaké nejasné, dosud neznámé situaci – zda útěkem, ustrnutím anebo bojem – akcí. To zní jako čistá biologie, ale je to mnohem víc. Je to v podstatě o přístupu k životu. A nemohla bych dělat práci, kterou dělám, kdybych nevěřila, že človek se může měnit. Ne ve smyslu, udělat ze sebe někoho, kdo není, spíš „vypiplávat se“ v rámci svého potenciálu a  svých životních výzev. Psychoterapie je celá postavená na ochotě měnit sám sebe. A že to je často to úplně nejtěžší, no ano, je. Pojďme trošku prozkoumat, proč, a taky se trošku povzbudit v tom, jak na to 🙂 

První dobrá otázka je, jak to máte se změnami vy? Máte je rádi? Baví vás? Nebo je spíš nechcete, bojíte se jich?

Faktem je, že máme všichni potřebu bezpečí a jistoty, ale taky potřebu novosti a dobrodružství. A často mezi nimi oscilujeme. Nicméně často máme nějaký základní nastavení. Pokud jste spíš úzkostnější, máte rádi strukturu, řád a plány, tak je pravděpodobný, že to se změnami nebudete mít úplně lehký, budete se jim spíš vyhýbat a když už musí být, budete v nich opatrnější a pomalejší. Pokud jste dobrodruzi, co se nuděj ve stereotypu a co k dobrýmu životu potřebujou adrenalin, tak budete mít změny spíš rádi a možná je dokonce budete přímo vyhledávat. 

Je to hodně o naší osobnosti, o temperamentu, ale i o tom, co jsme si zažívali jako děti. Pro někoho bylo dětství plný nejistot, na málokoho/máloco byl spoleh, nebylo moc pevných bodů. V takovým případě můžete velmi toužit po bezpečí a stabilitě, kterou jste neměli, ale taky můžete velmi dobře fungovat v nestabilitě a otevřené budoucnosti, protože jste si na to zvykli. Stejně tak někdo ze stabilního rodinného zázemí může mít chuť ve stabilitě pokračovat, ale taky jít úplně proti ní. Takže je to trošku zakletý. Je fajn se nad tím prostě zamyslet, jak to máte, co vás k tomu napadá, a projít si třeba jednotlivý změny ve vašem životě, ať už se týkají rozchodů, stěhování, změn zaměstnání, osobních krizí, změn životních hodnot a cílů, a tak dál. Jak vám v nich bylo? Co na nich bylo příjemného a co nepříjemného? Co vám vzaly? A co vám daly? 

Druhým dobrým krokem je si to u sebe zhodnotit. Jak vám v tom vašem stylu přizpůsobování se změnám je? Chtěli byste to umět jinak? Je někdo ve vašem okolí, kdo to dělá jinak, a vy mu to tak trochu závidíte? 

Možná, že ne. A možná, že jo. A pokud jo, popřemýšlejte, co ten člověk dělá jinak. A co brání vám, dělat to podobně. Často se dostaneme ke svým slabým místům. Ke strachům, nejistotám, ke starým ranám, k potížím s důvěrou v okolí, v sebe, nebo prostě v život. Nebo třeba k lenosti. Co si budem. Ono je příjemný prostě jen tak přežívat, válet se a žvýkat trávu, jak kravičky na pasece. Změny totiž vyžadují energii, a náš organismus funguje na principu sebezáchovy. Je naučený, že energií se neplýtvá, energií se šetří na horší časy, protože co kdyby. No jo. Akorát, že my už žijeme v trošku jiným settingu, než pro jaký náš mozek původně vznikl. Většinou si žijem v bezpečí a dost pohodlně, čili zas tak moc té flexibility se po nás nechce. Až do doby, kdy se něco nečekaného nebo nezvyklého stane. Třeba když nás opustí partnerka. Kdy přijdeme o práci. Kdy se nám narodí potomek. Když se nám stane úraz nebo nemoc. Když nám někdo umře. Nebo když se třeba i bez zjevné příčiny dostaneme do hrozně těžkého psychického stavu. Je to vlastně to současný „co kdyby“ – je to to, co bylo kdysi spíš možná mamut, vybuchlá sopka, ničivá bouře. 

A v takových momentech překvapení a nepřipravenosti – tedy změny –  se vyplácí umět se změnou zacházet. A jde to trénovat průběžně. Stejně jako kultivujem tělo – protahujeme a posilujeme svaly, tak můžeme kultivovat mysl. Děje se to přirozeně učením, a někteří  mají to štěstí, že se toho hodně učí i v dospělosti díky zaměstnání, koníčkům a nebo lidem, co je něčím inspirují a ženou vpřed. Ti, co to tak mají, jsou v jisté výhodě, protože jejich mozek stále vytváří a nebo si aspoň dýl udržuje neuronový sítě, takže je zvyklej, že mu dáváme nový inputy, který musí zpracovávat. Nebolí ho to tak moc, jako někoho, kdo žije stereotypně, dlouho pořád stejně.

I naše prožívání – myšlenkový procesy a emoční fungování, se prostě dá kultivovat. Nejsme tabula rasa. Máme nějaký geny, temperament, výchovu, prostředí, ve kterým jsme žili a dál žijem. A dost lidí se na tohle vymlouvá – za to, že jsem tlustej, můžou geny. Za to, že jsem depresivní, může moje matka. Naše mysl miluje hledání viníka. Protože, jak jsme si řekli, chce být trochu líná, chce se chránit, šetřit energii. 

A klidně se dá takhle žít, ale dá se takhle žít spokojeně?

Jestli souhlasíte se mnou, že spíš asi ne, tak čtěte dál.  

Učení není jen o hře na kytaru, cizích jazycích nebo certifikátech v projektovým managementu. Učení je vlastně zdolávání překážek. Takže další, co můžete dělat, je záměrně (ale prosím bezpečně), se vystavovat novým situacím, určitýmu nepohodlí nebo riziku. To může znamenat třeba přespat v přírodě, oslovit holku v baru, ucházet se o kvalifikovanější práci…cokoli, kde musíme sebrat odvahu a co je tak nějak snesitelně za naší komfortní zónou.

Tak to byste měli „přípravku“. Ta nám může pomoct. I tak je ale těžký se v sobě vyznat, když jde do tuhého, a my stojíme před nějakou výzvou, rozhodnutím, nebo jsme třeba i zcela nedobrovolně spadli do nějaké situace, která od nás vyžaduje reakci. V tu chvíli prostě potřebujeme zostřit svoje „vnitřní smysly“. Být se sebou v kontaktu. V rámci možností se odstřihnout od přestimulovaného vnějšího světa, jít do sebe, a tam být. 

A co tam dělat??? Zde pár tipů, který se často s klienty učíme v psychoterapii.

1. Učíme se uvnitř sebe takzvané metapozici – uvědomování, že naše pocity a myšlenky, ani ty současný, ani ty minulý, nejsme my celí. Jsou to naše součásti, a buď je necháme, ať nás ovládají, nebo se učíme ovládat my je. A neznám, opravdu neznám těžší práci. Je to práce mravenčí, každodenní, neustálá, celoživotní. Někdy jde líp a někdy hůř. Ale ten princip prostě funguje. Jak to začít dělat zábavně, jednoduše a efektivně, vám poví třeba mí zkušenější kolegové z Chill je skill.

2. Ke všemu, co se v nás odehrává, přistupujeme bez hodnocení, prostě s tím jsme:  Učíme se všecky obsahy svého prožívání akceptovat – nehodnotit, prostě jen pozorovat, dovolovat si je tak, jak jsou. Zní to jednoduše, dělá se to blbě. Naskakují nám tam nánosy sebekritických a kritických obsahů, přes který se díváme na realitu vnější, i tuhletu vnitřní. KBT jim říká „jádrová přesvědčení“ gestalt terapie „introjekty“… je na to spousta odborných slov. Jsou to většinou nějaký přesvědčení a postoje, který jsou rigidní, nedávaj nám vlastně často ani smysl, a míváme je automaticky převzatý odněkud nebo od někoho, velmi často od rodičů. Můžou to být třeba různý názory typu „chlapi nepláčou“, „správná máma se na svý děti nezlobí“, „za chyby se platí“, ale i mnohem jemnější věci, který může být těžší pojmenovat.
3. S respektem a láskou přistupujeme ke svým zraněním:  I když už jsme docela dobří ve dvou předchozích „skillech“, neznamená to, že se budeme cítit dobře. Možná právě naopak – s lepší všímavostí a bez obranných manévrů hodnotící mysli se často ještě intenzivněji dostaneme k emočním bolístkám. To je to, co vás bodne. To místo, kde jste naštvaní, smutní. To místo, kde se bojíte, kde jste osamělí, kde se možná trošku vracíte do bezbranného dětství. Jsou to zranění, co se nám děly, a možná se nám dějou dál – protože mysl funguje sebevztažně, interpretuje si realitu těma stále stejnýma schématama tak, aby se znova a znova mohly otevírat ty bolístky, nejčastěji pocity ohrožení, opuštění nebo méněcennosti. Na prd, že? 🙂 Jo. Ale jak se chováme k malým dětem, když mají bebinko? Věřím, že většina z nás je obejme a řekne jim, „to je v pořádku.“ Je v pořádku nebýt v pořádku. Je v pořádku cítit svoje slabý místa, a taky je ctít – vědět, že emoce jsou to nejsilnější v nás, a že když si nedám pozor, můžu reagovat přesně tak, jak chtějí tyto starý bebinka, a ne tak, jak chci já – svobodný a zodpovědný dospělý človek. 

Tak. Pro lepší pochopení tohoto principu, a vlastně celkově těchto tří prvních kroků, vám toho víc řekne třeba Jan Benda. A zbývají nám už jen dva!

4. Být autentickej v sobě, ale i navenek. První tři kroky nás učí, jak pracovat vnitřně se sebou, abysme se mohli uvolnit, ale vědomě. Je ale o dost těžší být vědomě uvolněnej i s druhými lidmi. Protože, a to je vyzkoumaný, to, po čem nejvíc z nás nejvíc touží, je vztah, čili prožitek něčí opravdové blízkosti. Prostě láskyplný vztahy, namísto osamělosti, která nutně vzniká tím, že se dostaneme z mámina břicha ven na svět. Paradox ale je, že se se před druhýma bojíme být takoví, jací jsme. Bojíme se být otevření a autentičtí, protože nechcem další emoční bolístku. Jenže pokud se s těma bolístkama naučíme pracovat, tak jediný, co hrozí, je ta blízkost. Čili my se té blízkosti bojíme, ale zároveň po ní niterně toužíme. Krásně o tom mluví Brené Brown.
5. Mít důvěru v život.  To už jsme na existenciální rovině. I když může být těžký si to přiznat, každej z nás v něco věří. Minimálně v to, že to, co tady děláme, má nějakej smysl. Pro něco tady fungujeme, motivují nás nějaké hodnoty, prostě a jednoduše doplňujeme větu „dělám to, protože…“ A možná, a není to neobvyklý, najdeme dost nesoulad mezi tím, co je pro nás v životě vlastně nejdůležitější, a tím, co pro to děláme. To je smutný, ale důležitý zjištění. A někdy se taky v životě stane to, že se nám ten náš hodnotový svět, to naše „proč“, zhroutí. Přijde krize, ta nečekaná změna, a tehdy máme tendenci pochybovat, že to celý nějaký smysl má. A může nastat černo a prázdno. Za mě – nejsrozumitelnější a nejnadějnější sdělení k pocitu, že život nemá smysl žít, má Viktor Frankl. On tomu smyslu života totiž trošku převrátil logiku,  a mně se to líbí: říká, že ve všech okolnostech života smysl je, a naším úkolem je ho objevit. Čili – život nám klade otázku, a my na ni odpovídáme. A žádná odpověď není nutně správná nebo špatná, ale jde prostě o to, vzít to do svých rukou, a pokud zjistím, že se mi ty hodnoty zbortily, no tak mám asi hold za úkol si je vyskládat znova.

Tak. A dál už musí každej sám. Pokud chce. 🙂 Nechtít je taky volba.

Další, co se říká, je, že je jsme každej sám svého štěstí strůjce. A to neznamená, být na to sám. Znamená to věřit. V sebe, ve druhý, v život. Ve změnu. V tom je naděje. A ta umírá poslední 🙂